Tato pedagogika vychází z pozorování a díla italské lékařky Marie Montessori. Její hlavní myšlenka je často vyjadřována heslem “Pomoz mi, abych to dokázal sám”.

Role učitele

Pedagog v Montessori školkách a školách není v roli autority, ale spíše průvodce a pomocníka pro každé jednotlivé dítě. Takový pomocník se snaží vypozorovat, co dítě zajímá a poté mu pomáhat v tom, aby si danou činnost či vědění samostatně osvojilo. Tím se  v něm snaží vybudovat lásku k procesu učení a vědění. Takový učitel musí být nutně integrován do dané školní skupiny. Není vně ní, ale je jedním z členů nebo v roli blízkého pozorovatele. Má za úkol podporovat každého jednotlivce v tom, co mu nejvíce jde a baví ho, a dává mu tak možnost vyniknout. Nezasahuje ale příliš, spíše jen v případě, že je o to dítětem požádán.

V Montessori pedagogice je narozdíl od běžné školy důležitá propojenost všech možných předmětů, aby si žáci uvědomili souvislosti mezi jednotlivými tématy.

Hodnocení a práce s chybou

Také hodnocení se v této pedagogice řeší jinak než v tradiční výuce. Dítě by nemělo být negativně hodnoceno či dokonce trestáno. Chyba by měla být brána jako přirozený jev. Pomůcky, které Montessori pedagogika používá, by proto měly být většinou sestrojeny takovým způsobem, aby si dítě samo přirozeně uvědomilo, že něco udělalo tzv. špatně. I s pochvalou se zde šetří, aby se na ní dítě nestalo závislé. Obecně se dá říct, že neustálé hodnocení od dospělých je v této pedagogice nežádoucí, protože dítěti dává pocit nejistoty. Jedná se spíše o jakousi formu zpětné vazby – popis vývoje, úspěchů, zájmů a znalostí daného jedince.

Další principy

Zde jsou některé z dalších principů Montessori pedagogiky:

• podnětné prostředí
• heterogenní třídy
• podpora spolupráce, nikoli soutěživosti
• volba toho, jaké činnosti se bude dítě věnovat
• přímý kontakt, práce s rukou